Třeba ještě nejsem tak stará, usmívala se po supersprintu stříbrná Lucie Charvátová

Anglický termín from zero to hero (z nuly hrdinou) se pro biatlon úplně nehodí vzhledem k tomu, že v tomto sportu je nula kýžená. Přesně ale vystihuje první den Lucie Charvátové na Mistrovství světa v letním biatlonu v Raubiči. Svůj výkon v kvalifikaci supersprintu ohodnotila jako trapný, skončila 29. z 35. Ve finále se ale vybičovala k heroickému výkonu. Z poslední střelby odjížděla jako osmá a do cíle dorazila jako druhá.

Prozradíš nám, kde jsi koupila ten teleport, který jsi použila po závěrečné střelbě?

Neřekla bych, že to byl teleport. (smích) Spíš jsem se cítila, jako bych měla křídla. Řekla jsem si, že do toho pořádně šlápnu hned od začátku stoupání. A buď úplně uvadnu, nebo ten kopec přejedu. Naštěstí platilo to druhé a já mohla v závěru ještě zrychlovat. Dost mi psychicky pomohlo, že jsem před sebou pořád viděla soupeřky a dařilo se mi je sjíždět.

Vzpomněla jsem si i na naše tréninky, kde jsme často vyjížděly v maximální intenzitě na vrchol nějakého kopce. Říkala jsem si: To máš přece natrénované, nemusíš se bát.

A nebála ses v kvalifikaci, aby ti to vůbec dalo na postup?

Abych pravdu řekla, tak jsem si to vůbec nepřipouštěla. Vždyť nás bylo na startu jen 35 a postupovalo 30. Nechci, aby to znělo moc sebevědomě, ale říkala jsem si, že by měl postup klapnout, i kdybych jela špatně. Spíš jsem chtěla pošetřit síly. Jenže se mi nepovedla už první střelba, já do toho musela šlápnout, ale chybovala i vestoje. Byl to ode mě trapas. Do finále jsem proto šla bez jakéhokoliv očekávání.

Což byl možná ten klíč k úspěchu…

Angličtina pro to má slovo flow. Dostala jsem se zkrátka do rytmu: Přijedu na střelbu, střílím, na nic nemyslím. Jen jsem si dávala pozor, abych střílela do svých terčů, protože na střelnici byl docela chaos tím, jak nás tam bylo v jednu chvíli hodně. Do podobného módu jsem se bohužel v zimě v 90 % případů nedokázala dostat. Střelba je u mě stále spíš o štěstí a o náhodě, ale v tréninku už mi to jde trochu líp. Jsem ráda, že se mi to povedlo předvést i v závodě. To je pozitivní krok pro zimu.

O náhodě ale určitě nebude čtvrtý běžecký čas celkově a nejlepší v posledním kole.

V běhu cítím posun. Věřím, že se začíná projevovat systematická příprava s Egilem. Dobře ví, co dělá. Začínám se zvedat po tom pádu až na samotné dno před dvěma lety, kdy bych své ježdění označila za fiasko. Rozhodovala jsem se, jestli má vůbec cenu pokračovat. Teď si říkám, že třeba ještě nejsem tak stará a můžu se nějak posunout.

 

Karel Halberštádt

Foto: Petr Slavík, Aleš Ligaun