Prodrat se houštinou. O své cestě jsem nepochyboval, říká fotbalový kouč Koubek

Před čtvrteční půlnocí požádal Miroslav Koubek s úsměvem okolí, aby jeho i jeho kolegy nechalo dát si v klidu štamprličku. Fotbalová Plzeň, jíž jako trenér vede, právě přešla před Ferencváros Budapešť do osmifinále Evropské ligy a triumfální pohárovou jízdou už nasbírala téměř 380 milionů korun. Ještě víc je tím podtrženo, že Forbes na Koubka při letošním výběru 7 nad 70 ukázal zcela správně.

Tým třiasedmdesátiletého kouče spustil v prvním poločase čtvrtečního utkání uragán, který rozmetal veškeré ambice maďarského protivníka na postup. Třemi góly do přestávky Plzeň suverénně vymazala manko 0:1 z prvního zápasu v Budapešti a postoupila mezi elitní šestnáctku Evropské ligy.

Miroslav Koubek si tak ještě víc vyšperkoval parádní angažmá. Plzeň došla v tomto ročníku pohárové Evropy ze všech českých celků jednoznačně nejdál a navíc je dlouhodobě jediným tuzemským klubem, který obstojí v konfrontaci s tradičními hegemony Slavií a Spartou.

Ovace jsou na místě a plzeňští fanoušci si po zápase s Ferencvárosem vyžádali skandováním trenérova jména, aby za nimi Miroslav Koubek přispěchal k oslavám pod jejich kotel. Ovšem…

Před časem jste, pane Koubku, zažertoval, že když běžíte po vydařeném zápase slavit před kotel klubových fanoušků, v duchu si říkáte, zda tam ještě doběhnete. Zlehčuji tím otázku, zda cítíte limity věku…

Ta slova byla ode mě skutečně jen žert, nadsázka. Kondičně se cítím skvěle. Pokud jde o pocity únavy z věku, když máte dobře nastavený denní režim, poměrně zdravou životosprávu a tak dál, dá se únava oddalovat a necítit dramatický úbytek sil.

Musíte pochopitelně poslouchat hlas svého těla. S tím jde v ruku v ruce i psychická kondice a já musím trochu neskromně říct, že se duševně i fyzicky cítím daleko mladí než podle kalendáře jsem. Z tohoto hlediska nevidím jediný důvod, pokud je o mě zájem, proč bych měl uvažovat o konci. A hlavně mě to, co dělám, pořád baví.

Ať se mí vrstevníci neurazí, ale přiznám se, že s nimi nerad sedávám.

A to, že vás to pořád baví, je dost možná úplně nejpodstatnější….

Když vás něco přestane bavit, nemá cenu to dál dělat. To je právě ten pocit vyhořelosti a mám lehké obavy, aby tohle stadium jednou nenastalo. Zatím ale nic takového nepřichází, fotbal je moje vášeň, celoživotní láska – když se nad tím zamyslím, nevím, co bych dělat dál, kdybych skončil.

V téhle branži jsem od roku 1983, předtím jsem byl deset roků profesionální fotbalista, takže nic jiného jsem v životě nedělal. Samozřejmě k tomu patří i vzdělávání, vystudoval jsem vysokou školu, ale že bych měl vedle fotbalu nějaké koníčky, že bych byl třeba milovníkem zahrádky? No, tak to nejsem.

Omlazuje vás i to, že jste pořád mezi mladými?

Nepochybně to má velký vliv. Ať se mí vrstevníci neurazí, ale přiznám se, že s nimi nerad sedávám. Nemám rád debaty typu, jaké mi udělali lékařské zákroky, co mě bolí a co mě píchá, nemám rád ani staromilské řeči, jaké to bylo tenkrát. Na pivo se svými ročníky určitě nechodím, raději jsem mezi mladými.

Člověk ve vaší pozici se asi musí stále vyvíjet, že? Sledovat moderní trendy, zapojovat do přípravy moderní technologie a podobně…

Samozřejmě s tím pracuji. Máme zde analytické oddělení a mě velmi zajímají výstupy z něj, různá data jak o svém týmu, tak pochopitelně o soupeři. To jsou věci, které jsou dnes nezastupitelné a považuji je za nutnost.

Nejspíš se musíme shodnout, že nejlepší trenérská léta jste prožil s Plzní, kterou vedete v kariéře už potřetí. Kdy vám tady bylo nejhůř?

To není žádné tajemství: v mém druhém angažmá jsme vyhráli domácí ligu i domácí Superpohár a následně začala kvalifikace o Ligu mistrů. My bohužel poměrně nešťastně vypadli s izraelským Maccabi Tel Aviv, když jsme na jeho hřišti vyhráli 2:1, ale doma padli 0:2. Poté přišlo mé propuštění, to mi bylo nejhůř, nejsmutněji.

Kdy vám bylo naopak nejlíp?

Určitě si vážím ligového titulu ze sezony 2014/15 – titul je vždy speciální a unikátní věc, jeho zisk vám už nikdo neodpáře.

Vynikající bylo také čtvrtfinále evropské Konferenční ligy z loňského roku a z téhož roku si rovněž hodně cením třetího místa v lize a finále Českého poháru. Jaro 2023 totiž nebylo úspěšné, přišel jsem poté v létě a mužstvo bylo hodně dole. Muselo se rychle přestavět, což se dělo, přesto jsme za pochodu sbírali úspěchy.

Spanilá jízda Konferenční ligou byla za těchto okolností senzace, a když sečtu všechny tyhle faktory, minulý ročník byl možná ještě cennější než titul.

Ke všemu jste na tažení Evropou navázali i letos v ještě o stupeň vyšší soutěži, tedy v Evropské lize. Jako jediní z českých účastníků jste se dostali do play off evropských pohárů a teď už máte osmifinále…

V Evropě se nám daří z českých mančaftů nejvíc, i když Sparta samozřejmě hrála o poznání těžší Ligu mistrů. Na druhou stranu jsme byli ve stejné soutěži jako Slavia, z osmi soupeřů měli pět stejných, a dokázali jsme udělat dobrý, až překvapivý výsledek.

Aniž bych to chtěl zakřiknout, svědčí to o tom, že se mužstvo vyvíjí správným směrem. Ano, aktuálně je asi v české lize před námi o krok dál Slavia – s níž mimochodem hrajeme v neděli – , ale v Evropě jsme úspěšnější.

Navíc je podle mě unikátní i to, že je – bez urážky – provinční klub konkurenceschopný v dlouhodobém měření sil se Slavií a se Spartou. Vnímáte to také tak?

To není otázka jen mé éry, ale zhruba už patnácti let a pro klub, který je pevně a hrdě spjatý se svým regionem, je to mimořádný úspěch. A důkaz, že ať je tedy jakýkoliv trenér, drží se v Plzni vysoká laťka. Svědčí to o skvělé práci zdejšího managmentu v čele s vůdčí osobností Adolfem Šádkem, bez něj by úspěšná léta vůbec nebyla možná. To, co se v Plzni povedlo, je opravdu mimořádné.

Zřejmě to ale také staví člověka pod větší tlak než v jiných klubech, neboť se po něm vyžaduje, aby tuhle výbornou práci posouval dál. Cítíte tenhle tlak? A jak se s ním případně vyrovnáváte?

Cítím ho, určitě. Když jsem vedl třeba týmy Hradce Králové či Kladna, které byly na nižší sportovní úrovni, tak s nimi remizujete, nějakým způsobem zachráníte soutěž, nespadnete z ní a z toho panuje spokojenost. V Plzni je v každém utkání tlak na vítězství, protože v bodových dostizích se špičkou, v nichž se logicky chceme držet, může být každá ztráta fatální.

A jak se s tlakem vyrovnávám? Zjišťuji, že čím jsem starší, tenhle tlak snad i potřebuju a nic si z něj nedělám. Před každým zápasem samozřejmě určitou nervozitu a napětí pociťuji, ale zjišťuji, že už jsem vůči tomu odolný.

Jste odolný i vůči tomu, že na vás v poměrně velké míře závisí přísun značného a potřebného množství peněz do klubové pokladny? Jen za tuhle sezonu jste v evropských pohárech s týmem vydělal bezmála 380 milionů korun…

A loni šlo také o stamiliony. Když do toho přidáte prodej hráčů, s nimiž se dobře pracovalo a kteří se díky tomu posouvají výš, tak to generuje další příjmy. A je potřeba zmínit, že máme radost, že je o naše hráče zájem. Vždy nás velmi těší, když můžeme pro klub vydělat peníze.

Už bylo zmíněno, že tohle je vaše třetí štace v Plzni. Dají se ta angažmá porovnat? Nepletu-li se, když jste byl v Plzni poprvé, vůbec to nebyla ta Plzeň, kterou známe dnes…

To se vůbec nedá srovnat! Tenkrát to byla Plzeň, která se nedokázala vymanit z jo-jo efektu, kdy hrála jeden rok v první lize, pak spadla do druhé, následně postoupila, třeba dva roky se v nejvyšší soutěži udržela a zase se poroučela níž. Měla starý stadion s atletickou dráhou okolo hřiště, takže na fotbal nebylo zdálky pomalu ani vidět. Ekonomické zázemí bylo také poplatné tomuto stavu.

Byl to zkrátka boj o holý život. Já tehdy přišel k mužstvu po dvanáctém či třináctém kole, nevedl jsem ho od začátku ročníku. Bylo málo bodů, tak jsem dostal šanci nahradil kolegu. První liga se však už zachránit nedala, spíš šlo o to zkusit tým přebudovat, zapracovat do něj mladé, ale i tyhle vize celkem záhy skončily.

Moje další dvě angažmá, to už je práce s hotovými hráči. Přicházel jsem do zaběhlého, zkušeného a profesionálního klubu, který má zkušenosti z Evropy.

Když se před šedesátkou dostavila velká angažmá, bylo to potvrzení mého přesvědčení, že na to mám.

Napadá mě, že vy jste vlastně takový trenérský diesel. Začínal jste poměrně nenápadně, pomalu se v kariéře rozjížděl a na ty nejlepší angažmá jste si musel docela dlouho počkat. Souhlasíte?

Je to tak. Stovky zápasů jsem odkoučoval ve druhé, třetí i čtvrté lize. Musel jsem se prokousat houštinou těchhle soutěží. Přičítám to tomu, že jsem bývalý gólman a na ty se jako na trenéry dívalo skrz prsty. Musel jsem si svou cestu vybojovat, obhájit, ukázat, že si nezasloužím, aby se na mě takhle dívali. To znamená, že jsem musel mít úspěchy, třeba zprvu na té nižší úrovni.

Vůbec ale podle mě neškodí si touhle cestou projít. Kluci, co naskočí do pozic prvoligových koučů bez téhle cesty – která u mě byla možná až moc dlouhá, ale to přinesl život – , nemohou mít zkušenosti. Tvrdím, že trenérem se člověk stává, až tak po patnácti letech praxe a svůj názor opírám o to, že když si vzpomenu, co jsem dělal v prvních letech, to vše jsem musel obrazně hodit do koše.

Ano, cíl každého je trénovat ligu, ale myslím, že je potřeba nejprve absolvovat tu cestu na vrchol a na ní nasbírat zkušenosti.

Když jste se dlouho prodíral – a teď použiji váš výraz – houštinou nižších soutěží, nepochyboval jste se o sobě? Neříkal jste si, že vám to třeba není souzeno a že na vrchol prostě nedojdete?

Nepochyboval jsem. V přesvědčení, že na to mám, mě utvrzovaly úspěchy v té houštině. Byl jsem úspěšný v divizi, dvakrát jsem postoupil z druhé ligy do první. Říkal jsem si: Pokud to takto má být, oukej, zůstanu v houštině, uživí mě to. Zároveň jsem ale věděl, že mám na víc. A když se před šedesátkou dostavila velká angažmá, bylo to potvrzení mého přesvědčení. Přišlo to.

The post Prodrat se houštinou. O své cestě jsem nepochyboval, říká fotbalový kouč Koubek appeared first on Forbes.