Obří dluhy obrů. Fotbal není byznys, ale přerozdělování, říká ekonom Zahradník – Sportsweek.org
Sponsored
Zprávy

Obří dluhy obrů. Fotbal není byznys, ale přerozdělování, říká ekonom Zahradník

03

Jeden z nejslavnějších fotbalových klubů světa je po krk v dluzích. Jak se něco takového vůbec může stát? Kdo se podivuje nad situací Barcelony, která už si nemůže dovolit zaplatit svoji modlu Lionela Messiho, tomu Petr Zahradník vzkazuje: „Fotbal není byznys, který je schopný si sám na sebe vydělat.“

Ekonom České spořitelny a někdejší člen NERV je kromě jiného vášnivým fotbalovým fanouškem, a tak svoji odbornost rád aplikuje na nejsledovanější sport planety. Pro rozbor situace Barcelony, která musí povinně a okamžitě ušetřit 200 milionů eur na platech a nutně potřebuje strukturální reformy, je proto optimálním respondentem.

Barcelona navršila dluhy kombinací předražených nákupů a přebujelých platů, zároveň nemá vlastníka, který by takové ztráty prostě „zalepil“. I proto Messi v úterý podepsal smlouvu s francouzským klubem Paris Saint-Germain.

Zahradník v rozhovoru pro Forbes vysvětluje, proč barcelonský případ není příkladem situace „too big to fail“, i to, proč by velcí sponzoři neměli reagovat jen na rasismus, ale také na diletantské chování klubových pokladníků.

Jsou fotbalové velkokluby nemocné?

Spíš mám pocit, že se v množině fotbalových titánů vymykají největší španělské a některé italské týmy tím, že jsou černé ovce. Totéž rozhodně neplatí pro německé týmy, z velké části ani pro ty anglické a do „zdravé“ skupiny můžeme přiřadit i francouzské PSG. Zato u Španělska není až tak velký rozdíl mezi dluhy Barcelony a Realu Madrid – jediný rozdíl je v tom, že v Barceloně to dřív vytanulo na povrch.

Ekonom Petr Zahradník

Co se stalo? Jak může tak slavná značka dospět ke dluhu ve výši miliardy eur?

Zaprvé kluby příliš spoléhají na obrovskou reputaci a renomé mužstev, názvů, celého brandu. Zadruhé spoléhají na určitou fanouškovsko-sponzorskou podporu, kterou z těchto stran případně dostanou i za velmi nezodpovědného jednání. Ale ukazuje se, že tomu tak nemusí být vždy, že žádný strom neroste do nebe. Barcelona dojela na to, že se tohle chování kumulovalo dlouhou dobu.

Můžeme použít obrat, že covid je pro ni spíš výmluva, nikoli omluva?

Kvůli pandemii jim merchandising nefungoval tak jako předtím, měli nulové příjmy od diváků ani sponzorská podpora nebyla tak velkorysá jako v normálním období. Ale u zodpovědně se chovajících týmů se to ani v covidových podmínkách neprojevilo. Zato všechny neduhy Barcelony vyjely na povrch.

Proč pořád vůbec Barceloně někdo půjčoval? Byla moc velká na to, aby mohla padnout?

Za mě to byla spíš síla zvyku. Princip „too big to fail“ je v byznysu klasicky založený do značné míry na tom, že ti velcí udělají bububu – a jsou schopni zastrašovat okolí včetně regulátora, třeba v bankovním nebo finančním sektoru. Ve fotbale je ochota půjčovat nebo dávat projevem nějakého stereotypu, oddanosti, ba víry. Zcela určitě je tam značná informační asymetrie. Ten, kdo dává peníze, podle mého vůbec neví, na jaký účel přesně půjdou.

Což je zvláštní.

Měla by se projevit i zodpovědnost sponzorů: Ano, dáme vám peníze, ukažte si naše logo na bannerech, ale budete s našimi penězi nakládat tak, jak vám řekneme, a ne svévolně. Nebudete je házet do černé díry. Když to vezmu z jiného soudku, minulý týden měla Sparta problémy kvůli rasistickému chování fanoušků a T-Mobile se ozval, že jestli se ještě něco takového stane, tak šmytec.

Co z toho plyne pro Barcelonu a další dlužníky?

Myslím, že by se sponzoři měli chovat podobným způsobem nejen při sociálních projevech, ale i pokud se dlouhodobě zjevně hospodaří diletantsky. Měli by být schopní říct, že pokud se nic nezmění, tohle je od nich poslední částka. A také být proaktivní a říci, jak to dělat.

Měli by vědět, jak se z podobné šlamastyky dostat.

Šéfové takových firem jsou lidé z reálného, skutečného byznysu. Měli by vědět, jak se z podobné šlamastyky dostat. Měla by tam být daleko větší synergie. Už čistě z tohoto pohledu by se hodilo udělat z fotbalu v případě jižních národů aspoň trochu reálně udržitelný byznys.

Bavíme se ale o standardním byznysu? Je jím vůbec vrcholový fotbal?

I tam, kde funguje v uvozovkách v pořádku, to není čistý byznys. Myslím, že to ani není showbyznys, ten je schopný si sám na sebe vydělat. Fotbal je i v nejvrcholnější podobě vždycky závislý na nějakém přerozdělování – čím jsou renomé a s tím spojená sláva a úspěchy vyšší, tím větší přerozdělování je. Ale že by se v něm vytvářela přidaná hodnota, tak to opravdu není.

Pouze jsou ti superúspěšní schopní přesvědčit skutečné tvůrce přidané hodnoty, aby jim přisypali ještě víc. A ti méně úspěšní paběrkují z toho, co zbude od jiných podporovatelů.

Co se tedy z fotbalu vyvinulo?

Rozhodně mezi úspěšnými fotbalovými týmy neplatí, že jsou odrazem úspěšné ekonomiky, ve které působí. Spíš naopak. Když si vezmeme evropský kontinent, z toho pohledu by jinak velmocemi musely být Lucembursko, Švédsko, Dánsko nebo Rakousko, zatímco Itálie, Španělsko či Portugalsko by dlouhodobě paběrkovaly.

Vede to k pocitu, že peníze se jaksi seženou vždycky.

Opět to dokazuje, že mezi fotbalem a čistým byznysem neexistuje rovnítko. Velkou roli hraje emoční složka i životní styl, ale také národní priorita, národní zájem. Za normálních podmínek to vede k pocitu, že se peníze jaksi vždycky seženou. Situace Barcelony je ale důkazem, že normální podmínky nemusí trvat navěky.

Jak by se Barcelona měla z pohledu ekonoma ozdravit? Obětovat výsledkově pár let a hrát s mladými a levnějšími hráči?

To je asi cesta. Barcelona je proslulá tím, že má velmi rozsáhlou a velmi kvalitní akademii, takže by se mohla po nějakou dobu spoléhat na to, že výstupy budou natolik slušné, že nebude zapotřebí kupovat předražené hotové hráče. Kvalitativní rozdíl by byl minimální, ale ten cenový propastný.

Navíc si zvykla hodně nakupovat jak v latinskoamerických končinách, tak třeba v holandských – a tam je cena ještě výrazně vyšší než v jiných částech světa nebo Evropy. Tady by se dalo ušetřit hodně. Nejen za nákupy, ale i za platy. Koneckonců platová úroveň by měla odpovídat celkovému ekonomickému stavu klubu.

Nebyl by risk veřejně přiznat, že bude platit zlomek toho co dřív?

Dovolil bych si předpokládat, že ani přizpůsobená a redukovaná mzdová úroveň by opravdu z hráčů nečinila bezzemky nebo fotbalisty třetího sledu. Pořád by šlo o elitní odměňování, obvyklé třeba v disciplinované německé bundeslize, kde to umějí držet na uzdě daleko víc. To je recept.

Ale?

Barcelona s tímhle typem politiky asi nemá žádné zkušenosti. Co mi paměť sahá někam do poloviny sedmdesátých let, mužstvo se vždycky opíralo o nákupy hotových fotbalistů, ať to byli Cruyff, Maradona a další. Hráči na vrcholu. Mohla by přejít na model jiných španělských klubů typu San Sebastianu nebo Gijonu, které stojí na odchovancích, lokálních hráčích. Barça by zase třeba mohla ztělesňovat katalánský fotbal. Aspoň by nenastávala situace, kdy bude mít v sestavě jen pár Španělů.

Potřebuje fotbal regulace? Takzvané finanční fair play vzniklo i kvůli tomu, že do velkoklubů vstupovali investoři z Ruska či Perského zálivu a vládly obavy, aby se nezrodili obři. V případě Barcelony se řeší opačný případ: obr na hliněných nohou.

Řešit předlužené kluby mi přijde smysluplnější a racionálnější. Asi není důvod enormním způsobem přeplácet hráče, když je fundamentální ekonomická situace zoufalá a neudržitelná, ale optimální by bylo, kdyby si to management klubů uvědomoval sám. Kdyby věděl, co si může dovolit letos a co za pět let, a nevytloukal klín klínem. Za předpokladu, že nastane situace, kdy se vytlouká dlouho jako u Barcelony, je regulace jediné řešení, které napomůže dosáhnout nějakého zdravého stavu. Na druhou stranu v zemích, kde takový problém není, může regulace narušovat expanzi.

Vidíte paralely s nefotbalovým prostředím?

Je to hodně podobné jako při kontrolování zdravosti hospodářské soutěže. Na jednu stranu je samozřejmě dobré nějak dostat pryč nezdravé kusy, co kazí tržní prostředí, o tom není pochyb. Ale pokud dojde k fúzi dvou zdravých firem, které můžou vytvořit ještě větší a dominantnější, mám s regulacemi osobně dost značný problém. Stejně tak pokud bude fotbalový tým stát na zdravých základech a bude schopný se vyčlenit ze zbytku sportovního pole, mám problém mu v tom nějakým způsobem bránit. Což tedy určitě není příklad Barcelony.

Existuje pro fotbalovou ekonomiku obecně platné řešení, když to, co u plýtvačů poslouží jako prevence, by jiné mohlo zbytečně svazovat?

Jestliže jsme řekli, že ekonomická síla fotbalu není reflexí ekonomické síly země, v níž týmy působí, myslím si, že mentálně fotbal v podstatě velmi odráží národní rysy. Severozápadní část Evropy je v tomhle daleko zodpovědnější, daleko víc hledí dopředu, drží nějakou rozumnou linii. Ta jižní má tendenci spoléhat na náhodu, nebýt tak zodpovědná.

Bylo by dobré mít pravidla, která jsou schopná korigovat nedisciplinované, a tím je uvést do normálního stavu, a zároveň neohrožovat ty disciplinované. Otázka je, do jaké míry je možné taková pravidla obecně stanovit. A to se bavíme jen o Evropě – způsob řízení a mentalita v Asii či Africe jsou něco ještě úplně jiného. V tomto směru bych byl asi hodně skeptický.

The post Obří dluhy obrů. Fotbal není byznys, ale přerozdělování, říká ekonom Zahradník appeared first on Forbes.

Загрузка...

Comments

Комментарии для сайта Cackle
Загрузка...

More news:

Read on Sportsweek.org:

Ostatní sporty